|
|
|
|
|
|
|
|
Reportáž ze křtu CD v časopisu
ROCKSHOCK 1/2004: |
|
|
|
Ohnivá voda/Fire Water + Flatman |
|
|
|
1.11.2003, Praha, Vagon |
|
| |
|
V minulém čísle Rockshocku jste si mohli přečíst recenzi na aktuální
(takto druhý v pořadí) počin klasické tuzemské jižanské páky Ohnivá voda
(dnes používají anglickou mutaci svého názvu, tedy Fire Water) z pera
kolegy Korála. V tom dnešním vám – sice opožděně, ale přece – přinášíme
stručnou reportáž z koncertního křtu tohoto nosiče. Ten proběhl první
listopadový den v pražském klubu Vagon, kde jako předkapela vystoupil
stylově spřízněný soubor Flatman ze sousedního Německa. Papírově slabší
parta nasadila kvalitativní laťku zatraceně vysoko. Předvedla totiž
klasický jižanský rock umírněnějšího střihu (více ZZ Top než Lynyrd
Skynyrd, mám –li se vyjádřit exaktně), se zvukově dostatečně barevnou
trojicí kytar, dvojicí nezbytných, avšak německy ‘pohledných‘
doprovodných vokalistek a výrazným zpěvákem v nefalšovaném stetsonu.
Inu, Flatman by za velkou louží rozhodně nedopadli jako bratři Bluesovi
se svým ansámblem v památné scéně jedničky Blues Brothers, v níž se
pokoušejí novodobým vesnickým kovbojům prezentovat svůj milovaný hudební
styl na úkor vyžadovaných country & western tradicionálů. Svou produkcí
by totiž v pohodě zapadli. A to přesto, že aktuální nosič Bottle Of
Booze nezní zrovna dvakrát přesvědčivě. FIRE WATER jsou na rozdíl od
Flatman naopak víc Lynyrd Skynyrd než ZZ Top, což ke spádu večera jen
přispělo. Nový zpěvák Milan Fiala jasně dokazoval, že je člověk na svém
místě, a vůbec celá kapela šlapala jaksepatří. Navíc byl ve hře jasně
cítit i příklon k tvrdšímu hudebnímu pojetí, které je tak markantní
právě na inkriminované novince. Kmotry celebrovaného disku Fire Water
byla uprostřed koncertu trojice Pavla Kapitánová – Aleš Brichta – Jitka
Asterová. Samotný závěr příjemného večera obstaral hymnus Sweet Home
Alabama v kolektivním podání obou kapel, jež si ho předtím samozřejmě
neodpustily vystřihnout každá zvlášť v průběhu jednotlivých setů. |
|
|
|
|
|
|
|
|
| |
|
|
|
| |
|
Recenze v časopisu
ROCKSHOCK 17/2003: |
|
| |
|
FIRE WATER |
|
| |
|
Fire Water (CD-R) |
|
| |
|
Víc než dva roky po vydání eponymního prvního alba je u
pražské formace Ohnivá voda mnohé jinak. Novým zpěvákem je ostřílený
Milan Fiala, který už ve své kariéře zpíval metal (Řetěz, Assessor,
Horrocks, Wolfram), zábavový bigbít (Brutus) i moderní pop rock
(Dolores, Napospa’s), a soubor přešel k anglickým textům, což stvrzuje i
poangličtěním svého názvu (aspoň na tomhle třípísňovém CD singlu). Jinak
ale zůstal věrný poctivému hutnému jižanskému rocku, a to je moc fajn.
Dělá ho totiž zatraceně dobře, dnes ještě mnohem úderněji a
přesvědčivěji než na zmíněné desce. Ve srovnání s ní také výrazně
přitvrdil (zejména Let’s Goin’ South je vpravdě nehorázný, nejen
kytarově neskutečně masivní nářez!) a definitivně se tak dostal do
těsného závěsu za Lynyrd Skynyrd v jejich nejsyrovějších momentech ... |
|
| |
|
|
| |
|
¶¶¶½ |
|
| |
|
|
|
| |
|
|
|
| |
|
Recenze v časopisu WESTERN
WORLD 06/02 |
|
| |
|
OHNIVÁ VODA |
|
| |
|
Ohnivá voda vlastním nákladem, 75:15 min |
|
| |
|
Bůhvíproč se na naší hudební scéně stále
tak poskrovnu objevují melodie v pomezí jižanského a country rocku?
Melodicky svébytně řezané písně Žlutého psa Ondřeje Hejmy, skupin
General Lee, Bourbon a mála dalších na straně jedné a s nimi se
prolínající gramofonové střípky z ostřejších útesů tvrdší countryové
moderny (prezentovaných např. samplery WHISKY A FAZOLE, WHISKY A PISTOLE
či ROCKABILLY GO) jsou jen šafránem na našem hudebním poli, některé
navíc s kvítky již téměř odkvetlými.
Jedním z projektů, který však dokazuje, že tento sound - ač nadále velmi vzácný -
se přece jen objevuje i v novém miléniu, je 14 skladeb skupiny Ohnivá
voda, která vlastním nákladem vydala stejnojmenné album. Uvádí ho svižně
motorkářské "intro" s prvky countryové klasiky a poněkud odlišnou
(delší) stopáží, než je uvedena na obalu desky. Na instrumentální
ochutnávku plynule navazuje pořádný doušek vyzrálého country rocku písně
WHISKY, kterou možno labužnicky vychutnávat dlouhých šest minut. Délka
všech skladeb je vůbec nepřehlédnutelným znakem alba.S vyjímkou jedné,
třatřičtvrtěminutové, se všechny pohybují v rozpětí pěti až osmi minut.
Někomu možná tato bezřehost vadí. Tato invence autora všech melodií
Milana Fibigera - stejně zdatného hudebníka i kreslíře a výtvarníka -
ovšem zároveň umožnila muzikantům naplno rozvinout a předvést vlastní
intrumentální kreativitu.Vrcholem této přehlídky je náročná soft-rocková
kompozice MUZEUM ČASU, která jižanský rock a country rock přibližuje až
k oblasti hudební univerzity s dizertačními pracemi typu jazzrockových
děl Martina Kratochvíla či soudobých newgrassových experimentů. Mezitím
je však na albu k nalezení nemálo standartních písňových kousků, kdy se
základní melodická linka drží zpěvné jednoduchosti. Při jedné-dvou
přehrávkách lze skladby nasát do paměti a nápěvy písní si začít
pobrukovat. V několika případech k této skutečnosti přispívá i oživení
melodií fragmenty dalších countryových stylů od bluegrassu (INTOŠ) až po
cajun (HLUBINA PŘÁNÍ).
Žízeň vyprahlých posluchačů po jižanské
country-rockové moderně toto jediné album samozřejmě uhasí jen částečně.
Hrdla nadále zůstávají vyprahlá, ale každá melodie je pro ně kapkou
životadárné vody. Co na tom, že je ohnivá? |
|
| |
|
|
| |
|
|
|
| |
|
|
|
| |
|
Recenze na webzinu
Road to Jacksonville. |
|
| |
|
|
|
| |
|
|
|
| |
|
Recenze v časopisu BigBeng! (ročník 6, č.11) |
|
| |
|
Ohnivá voda |
|
| |
|
(vl. náklad) |
|
| |
|
Debutovým čtrnáctipísňovým kompletem se pražská
Ohnivá voda hlásí k jižanskému rocku. Nechala se vést zkušeným kytaristou
Milanem Fibigerem, jenž je na rockové scéně dostatečně protřelý, za bicími
sedí vynikající Marek Žežulka z Arakainu a ani ostatní nejsou, jak je z alba
slyšet, začátečníky. A tak se vlastně dobereme jediné zásadní chyby, a sice
leckde opravdu zbytečně přemrštěné délky skladeb. Když hned na začátku
poněkolikáté slyším, že 'Whiskey to je lék', vážně mě jímá hrůza a málem
bych tomu uvěřil.
Ohnivá voda je poctivý ansámbl. V plejádě hudebníků a hostů narazíme na
všechny důležité nástroje, které dělají jižanský rock jižanským rockem a
které mu dávají jako pochutiny boogie či názvuky country. Tahle kapela ale
není ortodoxní. Zcela vážně se nemohu u většiny skladeb zbavit dojmu, že
slyším český střední proud šedesátých let. V melodiích je dávka nostalgie
syceného druhoplánovým optimismem, který přichází s hudbou jako takovou,
nikoliv se závěrečnou podobou skladby. Dobře ošetřené jsou vokály, stejně
tak patřičně zařazena kytarová sóla a kupodivu ani texty nezasmrádají po
prázdnotě a libují si v běžných životních tématech, zamyšleních a také
dobrém frázování. V tom ohledu jsou řemeslně zručné, stejně jako kapela
sama.
Mohlo by se tedy zdát, že není co řešit. Je tu ale zmíněná délka písní,
která album zákeřně sráží. Chápu, že šestiminutové opusy nejsou v jižanském
ranku výjimečné, ovšem tak silné riffy a melodické nápady Ohnivá voda zase
nemá. Bylo by na místě skladby dostat do čtyř minut a potom prodávat velice
zdařilé album. |
|
| |
|
|
| |
|
|
|
| |
|
|
|
| |
|
Recenze v časopisu
Rock&Pop (ročník XII, číslo 6) |
|
| |
|
Ohnivá voda |
|
| |
|
(vlastní náklad, 76:24) |
|
| |
|
Aby nedošlo k mýlce: kapela stejného jmena
donedávna existovala (nebo ještě existuje?) v Plzni a ke všemu hrála i
velice podobnou muziku. Tahle Ohnivá voda je z Prahy a jednu ze tří kytar v
ní obsluhuje, veškerou hudbu skládá a většinu textů píše zkušený Milan
Fibiger, v minulosti baskytarista kapel jako Master's Hammer, Comando Of
Death, General Lee, Stará cesta nebo OZW. Dalším ostříleným kozákem je
varhaník Jaroslav Šantrůček (dříve Hlahol, Prybyňák, Iras aj.; jinak
Bluesteam a Džouend), bubny pak na této nahrávce obstaral Marek Zežulka z
Arakainu.
Tím pádem je už předem jasné, že přinejmenším po instrumentalní stránce
nelze téhle formaci nic vytknout. A jinak? Že Ohnivá voda holduje jižanskému
rocku, už vám asi došlo. Servíruje ho s přehledem, ohromnou chutí a se
znalostí všech zákonitostí (a klišé) žánru. Precizní proaranžovanost husté
kytarové stěny, chvílemi připomínající takřka vozovou hradbu, stylová sóla,
neodmyslitelný zvuk slide kytary... to všechno je přesně tak, jak být má.
Jenže jsou tu i různá ale. Frontman Broněk Přibyla není hlasově a hlavně
výrazově tak obdarován, aby skladby Ohnivé vody obohatil o nějakou vlastní
osobitost, neřkuli charismatičnost. Dalším háčkem je to, že ne všechny věci
se mohou pyšnit takovým melodickým šarmem jako hitůvky Víla (až na tu
délku), Formou jinych lásek, Ohnivá voda, Hlubina přání a baladická Volnost
nebo patřičným jižanským nábojem a energií nadupané některé další kousky.
Což o to víc vyvře na povrch, když si uvědomíte rozsáhlou, opravdu zbytečně
přemrštěnou stopáž alba. V neposlední řadé jde i o většinou poněkud plytkou
či tematicky stokrát provařenou obsahovou náplň jednotlivých písniček - i
když u podobného typu bigboše o ni, jak známo, až tak nejde.
Nicméně vzdor všem výtkám věřím, že ani ten, kdo nemůže žít bez příslušné
denní dávky nejklasičtějších flákot od Lynyrd Skynyrd nebo Allman Brothers
Band, by nad touhle partou nemusel ohrnovat horní ret. Ohnivá voda je ve
svém ranku dobrá kapela, určitě jedna z nejlepších u nás. |
|
| |
|
|
| |
|
|
|
| |
|
|
|
|
